Několik dní nazpět to venku vypadalo jako v hlubokém pralese uprostřed monzunových dešťů a teď pod návalem nízkých teplot zase praskají okenní tabulky. První novoroční recenzi bych proto rád věnoval mrazivému dramatu ze soudního prostředí, který v minulém roce slavil řadu úspěchů na rozličných evropských filmových festivalech. Za všechny ceny zmiňme alespoň Zlatou palmu z festivalu v Cannes. Anatomie pádu (2023) je teprve třetím filmem francouzské režisérky Justine Triet a už teď je jasné, že její předchozí dva průměrné pokusy představovaly pouhou předehru před opravdovým zásahem na komoru. Scénář napsala režisérka ve spolupráci se svým životním partnerem, francouzským hercem, scenáristou a režisérem Arthurem Hararim, přičemž hlavní role byla odpočátku psaná na tělo německé charakterní herečky Sandry Hüller.

Justine Triet pojala scénář v rovině experimentálního procedurálního thrilleru, jehož optikou může zkoumat problematiku mezilidských vztahů a závažných právnických otázek. Výsledek připomíná Hitchcocka říznutého moderní psychologií, kde každý argument a každá polemika míří na divákovu pozornost a jeho dedukční schopnosti. Anatomie pádu je koncipována jako složitý hlavolam, jehož rozebíráním si pozorovatel odděluje zrna od plev a dává dohromady svou vlastní podobu pravdy. Ambiciózní leč lákavá disciplína, nemyslíte? Před samotnou recenzí ještě dodám, že film vznikal mezi únorem a květnem roku 2022. Natáčení probíhalo výhradně v exteriérech i přirozených interiérech. Konkrétně v Alpách (Auvergne-Rhône-Alpes) a francouzském departementu Charente-Maritime.

Celkem komorní zápletka se rozkládá na ploše sto padesáti minut, což je na detektivně laděné drama relativně dlouhá stopáž. V izolovaném domku vysoko v horách dojde k tragédii. Francouzský spisovatel Samuel Maleski (Samuel Theis) si v podkroví pouští hudbu. Upřímně, hudba řve tak hlasitě, že jeho manželka (rovněž spisovatelka) Sandra Voyter (Sandra Hüller) je nucena přerušit probíhající rozhovor se studentkou a domluvit si jiný termín. Jejich zrakově handicapovaný syn Daniel Maleski (Milo Machado Graner) se mezitím vrací z dlouhé venkovní procházky, při níž mu dělal společnost milovaný vodící pes Snoop. Dole pod oknem objeví Daniel svého mrtvého otce a začne křičet. K mrtvému tělu dorazí záhy i Sandra. Sníh se pomalu barví do ruda a v mrazivém vzduchu zůstává viset několik podstatných otázek. Vypadl z okna Samuel nešťastnou náhodou? Šlo snad o sebevraždu, nebo mu někdo pomohl?

Z tohoto stručného popisu to může vypadat jako standardní detektivní dobrodružství, ale ujišťuji vás, že vyřešení podezřelého úmrtí má v příběhu spíše sekundární význam. Takřka klasické předložení úvodní záhady ustupuje později do stínů, jelikož režisérka chce analyticky zkoumat především pád vztahový a nikoliv ten doslovný. Anatomie pádu je skličujícím svědectvím o rozkladu uvnitř dlouhodobého soužití poznamenaném dávným úrazem, záští, zradou a konkurenčním kariérním bojem. V centru vyprávění pak stojí odzbrojující herecký výkon Sandry Hüller v roli ženy, která prožívá skutečnou noční můru a před francouzským soudem se snaží obhájit svou nevinu. S přibývajícími minutami získá divák možnost prozkoumat problematické manželství ze všech myslitelných úhlů a zamyslet se nad myšlenkou, že nemůžeme plně pochopit nikoho jiného před tím, než pochopíme sami sebe.

Hlavní otázka příběhu zní - zabila Sandra svého manžela? Čím více informací ze soudní síně, vyšetřování, výslechů a policejních rekonstrukcí je nám předloženo, tím spíše nám dochází, že film samotný se zajímá pouze výše položenou otázkou, ale nikoliv odpovědí. Tu si bude muset každý najít sám a hlavní hrdinka nám obsah soukromého verdiktu rozhodně neulehčí. Osobnost Sandry do jisté míry zrcadlí horské prostředí, ve kterém do osudné tragédie žila. Dokáže být chladná a stoicky nezúčastněná, ale zrovna tak jí nedělá problém ukázat křehký úsměv nebo se dostat do uvolněné nálady. Dopřává si větší množství alkoholu, kouří a její ostrý jazyk umí bolestně zasáhnout citlivou duši. Stejným způsobem však Sandra zvládá rozumně argumentovat, odolávat ustavičnému nátlaku obžaloby (až znepokojivě autentický Antoine Reinartz) a projevovat upřímnou lásku vůči svému jedenáctiletému synovi.

Promyšlený scénář a pečlivě dávkované střípky vizuálních flashbacků ustavičně zpochybňují naše předešlá stanoviska. Veřejný žalobce například v jednu chvíli vystartuje a naznačí, že k vražednému aktu mohl Sandru dohnat misogynní obsah textu písně P.I.M.P. od rappera 50 Centa, jakou si Samuel před smrtí pouštěl, ale obratný obhájce Vincent Renzi (Swann Arlaud) okamžitě poukáže na fakt, že šlo o instrumentální verzi skladby, čímž dojde k dalšímu podkopání našich závěrů. Sandra působí jako znavená žena poznamená soužitím s psychicky labilním mužem, ale v další scéně zjistíme, že od manžela opsala značnou část pasáže z rozpracované knihy, čímž se divák a soudce v jedné osobě zase dostane na scestí. Do hry později vstupují i tajné audio nahrávky, jaké si Samuel občas pořizoval. Jsou na nich jeho pocity, plány, ale také hádky. Vrcholným momentem filmu se tak v mých očích stává nejprve slyšená, ale záhy i vizualizovaná manželská hádka plná jedovatých plivanců, vzájemného obviňování a fyzické konfrontace. Každý z partnerů má při ostré verbální výměně svou vlastní zásobu pádných argumentů a pomyslná střelka na morálním kompasu začne zmateně lítat všemi směry.

Patrně nejpodezřelejším svědectvím Sandry je její schopnost zdřímnout si i při hlasité hudbě. Opravdu je možné, aby někdo usnul ve svém pokoji, i když domem vibruje extrémně hlasitá hudba? Opravdu Sandra spala, zatímco její manžel vyskočil či omylem vypadl z okna? Ano, je to poněkud zvláštní a inkvizitoři uvnitř soudní síně se tuto chatrnou obhajobu snaží rozbít (usnout lze i na metalovém koncertě, potvrzuje poznámkující korektor). Pokud bychom před soudem byli nuceni odhalovat, ale také hájit své neurózy, úchylky, sexuální život či hádky, kterým se vyhýbáme, a kompromisy, jež v nás tiše doutnají, nakonec by nás každý obvinil z vnitřních rozporů. Tomu se zkrátka vyhnout nedá, ale pořád je to lepší, než obvinění z vraždy. Sandra se zkrátka musí svléknout donaha. Musí před soudem ukázat všechny vnitřní třenice a doufat, že se její racionální uvažování nerozpadne jako domeček z karet. Každé manželství je dílem dvou vypravěčů a film nevtíravým způsobem zdůrazňuje, že jde v první řadě o antologii konkurenčních příběhů.

Kriminalisté, soudní znalci a experti si stojí za jediným správným sledem událostí, ale kameraman Simon Beaufils vnáší do těchto úvah a rozsudků trhliny. Od precizně komponovaných záběrů utíká k těkavému dokumentaristickému stylu. Nabízí nám různé náhledy na klíčové okamžiky příběhu. Každý vyřčený argument hravě obrátí naruby, případně objektivem poukáže na jeho druhou alternativu. Téměř ke všemu vyřčenému dostaneme i obrazovou odpověď, která ihned otupí jinak ostré hrany.

S narůstající stopáží se divák stále více spoléhá na potenciální klíč k celé záhadě, jímž je Daniel. Částečně slepý chlapec připomíná křehkou loďku uprostřed nelítostné námořní bitvy několika právníků. Jeho zrakové postižení lze brát jako metaforu na vidění pravdy. Prožité extrémní situace jsou naším mozkem zatlačeny do tmy a prázdná pole často nahrazuje čirá fantazie. Paměť se stává nespolehlivou, což je častý problém třeba při teroristických útocích, kdy svědek později sleduje sám sebe na kamerovém záznamu, ale vůbec si nevzpomíná, že se tak choval, nebo že se v daném okamžiku na takovém místě vůbec nacházel. Daniel to má ještě těžší, jelikož okolní svět vidí ve stínech. Můžeme ho několikrát sledovat, jak se na klavír urputně snaží zahrát jednu konkrétní melodii (spolu se zmiňovanou rapovou písní, jediná hudba ve filmu). Nemůže si přečíst noty, a tak se spoléhá na metodu pokusů a omylů. Jeho nesmělé zlepšování jednak poukazuje na líné plynutí času, ale možná jde i o symbol postupného odhalování skutečné pravdy.

Na Anatomii pádu je nejlepší, že vám nemohu vyzradit pointu, ani kdybych chtěl. Možná mi něco uniklo, někde jsem pravděpodobně přehlédl pár detailů, ale i tak si myslím, že posledních deset minut filmu si každý vyloží po svém. Je to hodně odvážný krok, který nejednoho diváka naštve (obzvláště ty, již prahnou po doslovných příbězích). Nabízí se teorie, že režisérka důkladně zmapovala cestu do nikam, ale právě v tom tkví kouzlo tohoto uměleckého thrilleru. Anatomie pádu pokládá hluboké otázky o svých hlavních postavách, ale největší sílu čerpá ze skutečnosti, že nezná všechny odpovědi. Režisérka Justine Triet ví moc dobře, co se v horském domě skutečně stalo, tím jsem si naprosto jistý, ale zároveň mám pocit, že tajemství okolo podezřelé smrti pohřbila do hrobu spolu se Samuelem. Nebo se pletu?